Co napsat dítěti do vzpomínkové knížky, když nevíte, kde začít
Knížku jste si koupili, nebo ji právě zvažujete. A přesto vás možná drží zpátky jedna obyčejná obava: Co když ji koupíme a pak nebudeme vědět, jak začít?
Tahle obava je naprosto běžná a má dobrý důvod. Prázdná stránka je vždycky trochu zastrašující, ať jde o vzpomínkovou knížku, deník, nebo blok papíru na stole. Dobrá zpráva je, že u knížky Tuhle knížku píšu JÁ tenhle problém vůbec nehrozí. Žádná stránka v ní není prázdná v tom smyslu, že byste museli vymýšlet, co na ni patří. Každá má už svoji otázku nebo začátek věty, na kterou dítě jen doplňuje vlastní slova nebo kreslí. Vy ani dítě nemusíte nic vymýšlet, jen otevřít knihu a odpovídat.
Knížka se ptá za vás
Místo prázdných linek najdete na každé stránce konkrétní zadání. Některé jsou jednoduché věty k doplnění, jiné jsou otázky na zatrhnutí, další volají po kresbě. Pár příkladů, jak to v knize vypadá:
- Nejvíce se spolu nasmějeme, když...
- Od ucha k uchu se směju, když...
- Nejvíc mě překvapilo, že...
- Vadí mi... (tma / hluk / nepořádek / nuda)
Dítě tak nikdy nestojí před otázkou "co mám napsat". Knížka mu nabídne začátek, on/ona ho jen dokončí. To je přesně ten rozdíl mezi „napiš něco o školce" (zastrašující) a „moje školka se jmenovala..." (snadné).
Nechte mluvit dítě, i když to znamená méně úhledné věty
Rodiče mají někdy tendenci odpověď dítěte trochu „vylepšit": opravit gramatiku, doplnit hezčí slovo. Je to přirozené, ale stojí to za zvážení, jestli to chcete dělat důsledně.
Vzpomínková knížka má hodnotu právě proto, že zachycuje, jak dítě v daném věku skutečně mluvilo a myslelo. Přeškrtnuté slovo, smysl, který dává jen z pohledu pětiletého dítěte, nebo věta bez sloves. To vše bude za deset let mnohem cennější než upravená, hezčí verze.
Knížka ale nechává prostor i pro vás. Stránka Jsem na tebe pyšný/á je vzkaz od rodiče, ne od dítěte. Jediné místo v první kapitole, kam píšete vy. Zbytek knihy je ale záměrně dětským hlasem, a tak by to mělo zůstat.
Otázky rostou s dítětem
Další věc, která rodičům pomáhá překonat strach z "co psát", je, že se zadání postupně proměňují podle toho, jak dítě stárne. V první kapitole, ještě ve školce, jde o jednoduché věty typu Jmenuji se... nebo A takhle vypadám, když se nakreslím. O pár kapitol dál, ve druhé a třetí třídě, se otázky prohlubují a dítě už reflektuje vlastní pokrok: Nově jsem se naučil/a..., Jsem na sebe pyšný/á, protože..., nebo na konci celé knihy Až si budeš číst tento deník jako dospělý, chci, abys věděl/a, že...
Nemusíte tedy přemýšlet, jak otázky „přizpůsobit věku". Knížka to udělala za vás. Stačí otevřít aktuální kapitolu.
Kresba je stejně platná odpověď jako věta
U menších dětí, nebo u dětí, které psaní zrovna nebaví, je kresba plnohodnotnou alternativou, a knížka s tím přímo počítá. Najdete v ní zadání typu Takhle vypadal/a moje školka (nakresli) nebo Nakresli to nejlepší po školním výletě. Dítěti tak nikdy nehrozí, že nebude mít co napsat. Pokud nechce psát, může odpovědět obrázkem, a kniha to od něj přímo čeká.
Pokud dítě neví, co přesně nakreslit, stačí se držet zadání tak, jak je v knize napsané. Konkrétní rámec ("nakresli to nejlepší", "takhle to vypadalo") je vždy snazší než prázdná stránka bez instrukce.
Vraťte se ke stránkám, které zůstaly prázdné
Některé stránky se možná nevyplní hned, a to je v pořádku. Knížka je navržená na to, aby provázela dítě několik let, ne aby se vyplnila za jeden večer. Proto je rozdělená do deseti kapitol, od školky až po konec třetí třídy. Prázdná stránka může čekat na vhodnější moment.
Knížka navíc sama počítá s tím, že se k ní budete vracet i po letech, třeba u stránky Tajný vzkaz pro budoucí Já, kterou si dítě napíše, dá do obálky a otevře, až mu bude 10 let. Nebo u stránky Moje ruka, kde je otisk dětské ruky na začátku knihy doplněný stejným otiskem na konci, se zatím nevinnou otázkou: pamatuješ si na svoji ruku, než začala škola?
Není potřeba ani řešit pořadí. Pokud dítě chce nejdřív popsat aktuální zážitek, než se vrátí ke starší kapitole, nic se tím nekazí.
Co dělat, když dítě nemá náladu
Stane se, že dítě odmítne psát nebo kreslit, a tlačit na něj v tu chvíli obvykle nepomáhá. V takovém případě je lepší zkusit to jindy, než z toho udělat povinnost. Knížka má zůstat něčím, na co se dítě těší, ne dalším úkolem po škole.
Pro takové dny se hodí vybrat stránku, která je víc hra než úkol, třeba Prázdninová bilance, kde dítě jen počítá počet opečených špekáčků nebo počet sklouznutých klouzaček, žádné dlouhé věty. Tyhle "lehčí" stránky jsou skvělý způsob, jak se ke knize vrátit i ve chvíli, kdy na psaní zrovna nikdo nemá náladu.
Pomáhá i to, když si k vyplňování sednete spolu s dítětem a věnujete tomu společný čas, i jen pár minut. Pro mnoho dětí je samotná přítomnost rodiče důležitější motivace než obsah otázky.
Není potřeba to mít pod kontrolou
Možná nejdůležitější věc na konec: vzpomínková knížka nemá jediný "správný" způsob, jak se vyplňuje. Některé rodiny píšou každý týden, jiné jen párkrát za rok u významných událostí. Obojí je v pořádku.
Cílem není vyplnit každou stránku. Cílem je, aby za pár let existovalo něco skutečného, čím se dítě i rodina můžou vrátit zpátky, i kdyby to bylo jen pár vět a tři kresby ročně.
Knížku Tuhle knížku píšu JÁ můžete dítěti pořídit ještě dnes a první stránku spolu vyplnit už večer. Pokud chcete vědět víc o tom, co všechno knížka obsahuje, podívejte se, co ukrývá.